FILOZOFIE HNUTÍ

Hnutí Slyšení hlasů

Hnutí Slyšení hlasů (Hearing Voices Movement) je označení pro filozofii, kterou se zaštiťují lidé a organizace, kteří podporují tzv. Hearing Voices přístup k problematice slyšení hlasů. Iniciátorem hnutí byl Marius Rommus spolu s se Sandrou Escher, oba holandští psychiatři, a Patsy Hage v roce 1987. Marius Rommus je zároveň hlavním teoretikem hnutí.

Základní stanoviska

  • Slyšení hlasů je chápáno jako jedinečný vnitřní prožitek daného jednotlivce a není ho tedy, samo o sobě, potřeba chápat jako problém či projev duševního onemocnění.
  • Hlasy občas slyší i lidé, kteří nevykazují žádné další symptomy, které by vedly k psychiatrické diagnóze.
  • Slyšení hlasů není samo o sobě znakem duševního onemocnění.
  • Základním přístupem ke slyšení hlasů je porozumění významu, který pro daného člověka může mít a strategie zvládání běžného života s hlasy
  • Slyšení hlasů bývá obvykle spojeno s prožíváním problémů v životě daného jedince.
  • Vhodné strategie zvládání hlasů jsou účinným způsobem, jak zamezit, aby lidem, co slší hlasy, ztrpčovaly život.

Jazyk

Protože jsme přesvědčeni o jedinečnosti a lidské hodnotě každého jednotlivce, nepoužíváme jazyk, který je odosobňující, degradující nebo stereotypní. Používáme jazyk, který pouze popisuje, nikoliv hodnotí nebo interpretuje.

Používáme: Nepoužíváme:
slyšení hlasů sluchové (auditorní) halucinace
vize zrakové (vizuální)  halucinace
přesvědčení bludy
zkušenosti symptomy
strádání onemocnění

Cíle hnutí

  • umožnit jednotlivcům zvládat ztrpčující hlasy
  • Ovládat hlasy, namísto být jimi ovládán
  • podpořit lidi, co slyší hlasy, ke svépomoci a ke konvenční terapii
  • umožnit se vypořádat se skrytými konflikty a emocemi, což může vést k vyřešení hlasů

Model kontinua psychického zdraví

V tomto modelu je psychické zdraví chápáno jako aktuální umístění na škále, která se pohybuje od psychického zdraví k psychické nemoci. Lidé často prožívají neobvyklé události v důsledku prožívaného stresu. Stejně tak často prožívají úzkostné, nebo depresivní stavy jako odpověď na neobvyklé události. To může vést k rozrušení, stažení se ze společenského života, zvýšení četnosti a intenzity prožitků, zhoršení sociálního fungování, užívání léků, nárůstu stresu a beznaděje.

 

Teoretické ukotvení

Rommus, Escher a další vědci zjistili že:

  • Člověk, který slyší hlasy, není automaticky pacient

Každý, kdo slyší hlasy, se nestane pacientem. Z výzkumného vzorku 400 osob, jich více než třetina nikdy nebyla v kontaktu s psychiatrickým zdravotnickým zařízením. Všichni uváděli, že mají strategie, jak hlasy zvládat, nebo dokonce hlasy považovali v životě za pozitivní přínos. Epidemiologický průzkum za posledních 120 let přinesl důkazy o tom, že v populaci je určité procento lidí (2 – 6%), kterým slyšení hlasů nezpůsobuje žádné problémy. Jenom malé procento lidí splňuje diagnostická kritéria pro duševní onemocnění a ještě menší procento vyhledá psychiatrickou pomoc.

  • Postoj člověka k jeho hlasům má rozhodující vliv na kvalitu života

Hlavní rozdíl mezi lidmi, kteří hlasy zvládají a těmi, kteří ne, spočívá ve vztahu, který se svými hlasy mají. Lidé, kteří soužití s hlasy dobře zvládají, používají odlišné strategie zvládání hlasů než ti, kteří se cítí hlasy zastrašeni.

  • Slyšení hlasů má příčiny v traumatizujících nebo emočně silných událostech v životě

70 % lidí, kteří slyší hlasy popisuje, že hlasy se u nich poprvé objevily po traumatickém zážitku, nebo po silném emočním prožitku jako je rozvod, nehody, sexuální zneužívání, týrání, úmrtí blízké osoby, partnerské vztahy, těhotenství apod. Podle Romma se počátek slyšení hlasů mezi skupinou pacientů datuje do doby po traumatické události nebo po události, která obnovila vzpomínky na dřívější trauma.

Byla objevena silná korelace mezi fenoménem slyšení hlasů a sexuálním zneužíváním. Toto tvrzení dále potvrzují prováděné výzkumy zaměřené na slyšení hlasů u dětí.

  • Mluvit o svých prožitcích a být akceptován je oprávněná lidská potřeba

Někteří z lidí, kteří slyší hlasy, mají silnou potřebu pochopit význam svých hlasů a moci o nich mluvit beze strachu, že budou označeni za „blázny”.

Výzkum

Corstens, D., Longden, E., & May, R. (2012). Talking with voices: Exploring what is expressed by the voices people hear. Psychosis, 4(2), 95-104.

Corstens, D., Longden, E., McCarthy-Jones, S., Waddingham, R., & Thomas, N. (2014).Emerging perspectives from the Hearing Voices Movement: implications for research and practice. Schizophrenia bulletin, 40(Suppl 4), S285-S294.

Longden, E., Corstens, D., Escher, S., & Romme, M. (2012). Voice hearing in a biographical context: A model for formulating the relationship between voices and life history. Psychosis, 4(3), 224-234.

Ruddle, A., Mason, O., & Wykes, T. (2011). A review of hearing voices groups: Evidence and mechanisms of change. Clinical psychology review, 31(5), 757-766.

Sapey, B., & Bullimore, P. (2013). Listening to voice hearers. Journal of Social Work, 1468017312475278.