Slyším hlasy, co mám dělat? (9 kroků ke zotavení)

Slyším hlasy před spaním, Slyším hlasy ve svojí hlavě, které ostatní neslyší – takto si stěžují často lidé, kteří slyší hlasy. Prof. Marius Romme z univerzity v Maastrichtu ve svém článku „Důležité kroky ke zotavení z hlasů“ popisuje 9 kroků, které vedou k zotavení a které dle jeho zkušenosti lidem nejvíce pomáhají.

Co je vlastně zotavení? Jak vysvětluje v předmluvě Prof. Michaela Ameringová z Lékařské univerzity ve Vídni, „zotavení (Recovery)“ je nové hnutí, které klade důraz na flexibilní podporu, naději, sebeurčení a vlastní schopnosti na cestě k zotavení. Lidem co slyší hlasy, pomáhá vybudovat znovu své vlastní Já, přestat být obětí a vzít svůj život do vlastních rukou. Níže uvádíme oněch devět kroků:

1. Setkávejte se s někým, kdo se o Vás zajímá jako o člověka
Lidé co slyší hlasy, se často setkávají s negativním přijetím a to jak ze strany většinové společnosti, tak ze strany lékařů. Výzkumy posledních dekád i zkušenosti však ukazují, že pro člověka, který slyší hlasy, je velice důležité setkávat se s někým, kdo ho bere takového, jaký je, i s jeho hlasy.

„Strašně mi pomohla má nová psychiatrička Patricie Brackenová. Když jsme se setkaly poprvé, požádala mě, abych řekla něco o sobě. Řekla jsem „Jmenuju se Eleanora a jsem schizofrenička.“ Pat odpověděla svým tichým způsobem „Mě ale nezajímá, co  o Tobě říkají ostatní. Pověz mi něco o sobě.“ (Eleanor)

2. Hledejte naději a normalizujte své prožitky
Řada lidí, co slyší hlasy, uvádí, že na jejich cestě k zotavení bylo také velmi důležité setkat se s někým, kdo jim nabídl alternativu a dával jim naději tím, že jim ukazoval cestu, jak z toho ven.

„Z kolotoče izolace, medikamentů a hospitalizací mě vytáhla sociální pracovnice, která se mnou mluvila úplně normálně. Po strašně dlouhé době to byl první člověk, který mě bral vážně.“ (Hannelore)

Raději říkáme „normalizování“ prožitků, než abychom mluvili o jejich „přijetí“. Například lidé, kteří byli v dětství sexuálně zneužíváni, těžko mohou zneužívání přijmout. Ale mohou normalizovat své prožívání a fungování.

„Pomohlo mi zjištění, že hlasy vyjadřují, co se se mnou děje. Je to něco, co ke mně patří.“ (Mien)

3. Setkejte se s lidmi, kteří přijímají hlasy jako skutečné
Hovořit otevřeně o hlasech je způsob, jak hlasy akceptovat.

„Setkání s Mariem a Sandrou pro mě znamenalo revoluci. Do té doby mi všichni říkali, že hlasy nedávají žádný smysl a že je nebezpečné s lidmi o jejich hlasech hovořit. Svépomocná skupina Slyšení hlasů mi ale umožnila pochopit, co se mi v životě přihodilo a co vedlo k tomu, že slyším hlasy.“ (Jan)

4. Začněte se aktivně zajímat o své zážitky s hlasy
To, že přijmete své hlasy jako skutečné, Vám otevírá dveře k objevení jejich významu a pochopení, jak se vztahují k vašemu životu.

5. Rozpoznejte hlasy jako osobní
Rozpoznejte smysl hlasů podle toho, v čem jsou osobní: Podle toho, co říkají, podle charakteristik jejich hlasu, nebo okolností, za jakých se objevují.

„Slyším hlasy. Jeden hlas je mužský a jmenuje se Štefan. Později jsem pochopila, že i když jeho hlas je jiný než mého otčíma, tak reprezentuje to, co mi otčím říkal. Například „Nejez tolik, nebo budeš tlustá.“ (Lisette)

6. Změňte dělbu moci mezi Vámi a vašimi hlasy
Podle zkušeností lidí, co se zotavili, je změna rozložení moci mezi Vámi a vašimi hlasy naprosto zásadní krok na Vaší cestě k uzdravení. Způsobů, jak to udělat, je celá řada:

  •  Rezervujte si hlasy na určenou dobu. Stewartovi například pomohlo, že se hlasům věnoval pouze večer v určenou hodinu. „Když se stane přes den, že slyším hlasy, řeknu jim „Teď ne, jsme dohodnuti až na osmou.“ Audrey se povedlo hlasům vymezit přesný čas ve svém diáři. Červený hlas může přicházet večer, modrý o víkendu.
  • Osvoboďte se z role oběti. Jeanette se osvobodila z role oběti díky příkladu Rona, který ji inspiroval. Pro Eleanoru to bylo vlastní zjištění:

„Uvědomila jsem si, jak se má psychiatrička a její tým snaží, jak se snaží má sestra i táta, a že jediný, kdo se tady nesnaží, jsem já, protože po těch letech v psychiatrické péči jsem si navykla se na sebe dívat jako na oběť.“ (Eleanora)

  • Pojmenujte démony ze své minulosti.
  • Zpochybněte sílu hlasů. Velmi náročná byla noc, kdy hlas vyhrožoval Eleanoře. „Uřež si malíček, nebo zabiju celou tvou rodinu.“ Eleanor se vzepřela a odvětila „Tak to udělej“. Vzpomíná, jak bylo těžké přečkat noc do rána. Když se na druhý den nic nestalo, bylo jasné, že hlasy nad ní ztratily moc.
  • Vezměte si zpět svou moc. Pro Debru bylo důležité zjištění, že její hlasy mají jen tu moc, kterou jim sama dá. Bez toho jsou její hlasy bezmocné: „To, že slyším hlasy, neznamená, že se jimi musím řídit.“ Začaly ke hlasům přistupovat jako ke každému jinému vztahu: Nastavila hlasům hranice a rozhodla, kdy a jak ji mohou kontaktovat.

7. Dělejte vlastní rozhodnutí. Zde je několik inspirací, která rozhodnutí pomohla ostatním: Žaneta se rozhodla žít a skončit s pokusy o sebevraždu. Frank se rozhodl najít si kamarády. Debra se rozhodla, že se bude osobnostně rozvíjet. Karina, Jolanda a Mien začaly pomáhat jako dobrovolnice, což jim zvedlo sebevědomí a pomohlo jim uvědomit si vlastní hodnotu. Petr se rozhodl najít v životě smysl.

8. Změňte vztah ke svým hlasům. Na cestě ke zotavení je velmi důležité změnit vztah ke svým hlasům. Andreasovi pomohlo namísto nenávisti k hlasům jim prominout a jednoduše je požádat o prominutí, když mu vyčítaly něco, o čem věděl, že je to pravda. Debře pomohlo se ke hlasům chovat přesně naopak než doposud a zjistila, že situaci výrazně zlepšuje, když se ke hlasům chová, jako by to byly její přátele a chová se k nim s respektem a je na ně hodná. Floře pomohlo, že přestala slepě dělat to, co jí hlasy říkají a teď sama zvažuje, co chce udělat a co ne.

9. Rozpoznejte své vlastní emoce a přijměte je. Prozkoumejte emoce hlasů a zjistěte, které z nich Vám ukazují vaše vlastní emoce, které jste si doposud nedovolili cítit. Debra si díky tomu uvědomila svůj strach z odmítnutí a rozhodla se mu čelit a začít se seznamovat s novými lidmi. Žanetě to pomohlo přijmout utrpení, které zažila a začala vnímat znovu samu sebe.

Článek byl sestaven na základě knihy „Living with voices. 50 stories of recovery“ od kolektivu prof. Maria Rommeho a Dr. Sandry Escherové. Mezi osobními výpověďmi je citována také Dr. Eleanor Longdenová, která si sama prošla cestou zotavení.

marius-romme

Prof. Dr. Marus Romme je holandský psychiatr, zakladatel a hlavní teoretik hnutí Hearing voices. Doktorát získal na Amsterdamské univerzitě. Od roku 1974 do 1999 vyučoval sociální psychiatrii na lékařské fakultě Maastrichtské univerzitě. Je hostujícím profesorem na Univerzitě města Birmingham.

 

michaela Prof. Michaela Ameringová, MD získala klinické zkušenosti mj. na Univerzitě ve Vídni a NMHMT (North Birmingham Mental Health Trust) v Birminghamu. V současnosti pracuje jako psychiatr na na oddělení psychiatrie a psychoterapie na Lékařské univerzitě ve Vídni (MUW). Působí na Institutu Ludwiga Boltzmanna pro sociální psychiatrii.

 

sandra

Dr. Sandra Escherová získala doktorát na Birminghamské universitě a na Maastrichtské universitě. Spolupodílela se na vývoji standardizovaného dotazníku Maastricht interview. Vyvinula výukovou metodu, prostřednictvím které lidé, co slyší hlasy, seznamují odborníky zážitkovou metodou se slyšením hlasů. Podílela se společně s prof. Romme na vzniku dvou knih.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *