Ať už hlasy slyšíte či ne, jistě máte řadu otázek. Jaké to je, když člověk slyší hlasy? Vnímají to všichni lidé stejně, nebo odlišně? Mluví hlasy naráz, nebo zároveň? Přinášíme rozhovor „na tělo“ se známou britskou psycholožkou, která slyší hlasy – Dr.  Eleanor Longdenovou.

Stává se někdy, že si tvé hlasy povídají navzájem a Tebe přitom vynechávají?

Někdy. Dřív se stávalo, že hlasy hovořily o mně a mnohem víc, ale dneska ke mně většinou mluví přímo. A pokud se mnou diskutují, tak se častěji jedná o pochvaly, nebo mě pozitivně povzbuzují.

Ty hlasy slyšíš prostřednictvím uší, nebo hlasy znějí, jako by vycházely z tvé hlavy?

To je něco, co se v průběhu let dost změnilo. Bývaly více vnější, ale teď jsou častěji vnitřní. Pokud je slyším z vnějšku, tak velice blízko mých uší. Také se to může lišit podle toho, který z hlasů hovoří.

Co by Ti chybělo, kdyby jsi hlasy ztratila? Byla bys bez nich osamělá?

Hlasy jsou důležitou součástí mé identity, a to doslova. Jsou součástí mne samé, takže ano, kdyby odešly, tak by mi chyběly. Spíš bych si je měla nějak pojistit, protože jestli někdy odejdou, tak budu bez práce! Může to vypadat hodně zvláštně když to porovnám s tím, jak jsem bývala zoufalá, že jsem se jich pokoušela zbavit. Jenže ony mi poskytují spoustu postřehů o mně samotné a poskytují mi velmi bohatý repertoár různých vzpomínek a emocí. Stejně tak jsou pro mě velice užitečné když mluvím na veřejnosti, protože mi připomínají, abych na nic nezapomněla.

Mohou být také užitečné v testech všeobecných znalostí! Jeden z mých hlasů mi dřív diktoval odpovědi během zkoušek na univerzitě. Peter Bullimore, pověřenec anglické organizace Hearing Voices Network publikoval krásnou knihu pro děti, kterou mu celou nadiktovaly jeho hlasy.

Překrývají se tvé hlasy navzájem, nebo se umějí nějak sladit?

Někdy mluví jeden přes druhého, ale není to tak, že by říkaly zároveň unisono to samé. Ale setkala jsem se s lidmi, jejichž hlasy to dělají, jako sbor. Jiní lidé někdy popisují hlasy jako fotbalový dav, nebo jako skupinu, která hovoří na párty. Na nedávné konferenci jsem slyšela opravdu jeden  neobyčejný fakt: že dva lidé, kteří jsou od narození hluší, hlasy neslyší, ale vidí ruce, které na ně „mluví“ ve znakové řeči.

Máš hlasy pořád? Jako například i během sexu? Musíš je tišit během filmu?

Ne, nemám je neustále! Přestože jsou někdy aktivnější (a někdy víc negativistické nebo v opozici) když jsem ve stresu. Ale i tohle může být užitečné, protože je to pro mě připomínka, že si mám odpočinout a starat se o sebe. Dneska se ke svým hlasům už vztahuju mnohem lépe, takže když začnou být otravné a já je požádám, aby se ztišily a zklidnily, tak mě v 99% případů poslechnou.

Můžeš si přivolat určitý konkrétní hlas silou vůle?

Někdy s nimi diskutuju svá dilemata nebo problémy, nebo je požádám o jejich názor, či rozhodnutí, přestože bych je nikdy nenechala, aby mi diktovaly něco, co nechci. Takže je to spíš jako vyjednávání mezi různými stranami sebe sama s cílem dosáhnout shody tak, aby všichni „zúčastnění“ byli spokojení.

Takže například mám hlas, který reprezentuje tu část mě samé, která je nejistá a má jiné potřeby, a pak mám další část mě, která chce vyrazit do světa a být slyšena. Nebo například potřeby velmi racionálního, intelektuálního hlasu nemusí být slučitelné s hlasy, které jsou emotivní. Ale pak identifikuju ten rozpor ve mně samé a pokusím se jej vyřešit. Teď už se to děje opravdu zřídka, že bych hlasy musela tišit, protože už mě neotravují, ani mi neoponují tak, jako to dělaly dříve. Pokud hlasy začnou být dotěrné, tak je pro mě důležité pochopit, proč se to děje a vždycky pro to existuje dobrý důvod. Obvykle je to znamení nějakého emočního konfliktu, který díky tomu můžu vyřešit pozitivním, konstruktivním způsobem.

Zaměňuješ si někdy svůj vlastní vnitřní hlas s „hlasy“?

Ne, znějí docela odlišně.

Když hlasům odpovídáš, reagují odlišně na to, jestli jim odpovídáš nahlas, nebo jen vduchu?

Málokdy jim odpovídám nahlas, ale nereagovaly by jinak.

Jaký je rozdíl mezi schizofrenií a slyšením hlasů?

Prožitky a události, nálepkované jako „schizofrenie“ jsou prožívány jako velice reálné. Myšlenka, že existuje něco jako jasně odlišitelná podmínka jménem schizofrenie, která by měla biologický základ, je v současnosti kritizována po celém světe.

Přestože je slyšení hlasů provázáno s celou řadou psychiatrických podmínek (včetně nepsychotických), mnoho lidí, kteří slyší hlasy, nemá ani v minulosti nemělo žádné duševní problémy. Slyšení hlasů je rovněž široce uznáváno jako součást různých spirituálních a kulturních prožitků.

Myslíš si, že lidé, co slyší hlasy, Ti rozumí lépe?

Víc oceňují, jaké to je, ale já mám to štěstí, že potkávám opravdu empatické lidi, kteří sice neslyší hlasy, ale mají představivost. Myslím si, že mezi hlasy a každodenními psychologickými prožitky je mnohem větší souvislost, než si řada lidí dokáže jen představit.

Ku příkladu každý ví, jaké to je mít vtíravé myšlenky. A většina z nás zná pocit, že má více než jen jednu část svého já: část která je více kritická, část která chce všechny potěšit, část která je zaměstnána negativními událostmi, část která je hravá a nezodpovědná a dostává nás do potíží, a tak dál. Myslím si, že hlasy jsou v porovnání s tím jen více nevlastní a externalizované, ale reprezentují totožný process.

Co způsobuje, že hlasy někdy mluví víc než ostatní?

Ano, někdy! Některé hlasy mohou svým humorem urážet, některé mohou být velmi odvážné, jiné mohou být směšné nebo cynické, jako nějaký komik. No není to skvělé, mít v hlavě svého vlastního komika?

Dr. Eleanor Longdenová je psycholožka a britská akademička, slyšící hlasy. Veřejnosti je známá zejména díky svému vystoupení na TED2013. V současnosti vyučuje na University of  Liverpool, kde zároveň pracuje jako výzkumná pracovnice.

Zdroj: Interview with Eleanor Longden