„Mám vztah se třemi hlasy, které slyším snad odjakživa. Objevují se u mě i další hlasy a zvuky a také prožitky pocitů, chutí a vizí, které jiní lidé nemají. Všechno tohle spadá do kategorie prožitku „slyšení hlasů“.

Když se mě někdo zeptá na moje hlasy, zaměřuji se většinou na ty zmíněné tři, protože pro ostatní je snazší jim porozumět: jeden z hlasů je mužský a dva jsou ženské. Když jsem byla mladší, hlasy byly v mém věku. Jak jsem postupně stárla, mužský hlas se rozhodl stárnout se mnou, zatímco ženské hlasy zůstaly v dívčím věku. Takže jemu je teď kolem padesátky a ženským hlasům je zhruba pět.

Na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří si dokážou přesně vybavit, kdy začali slyšet hlasy a jak se s takovým zážitkem naučili zacházet, já jsem svoje hlasy slyšela odjakživa a vždycky jsem k nim měla vztah. Pro mě to jsou společníci. Jsou to mí přátelé i rodina. I když se obecně navzájem podporujeme, čas od času se pohádáme. Dokonce jsme prošly i obdobím, kdy jsme se k sobě navzájem nechtěly hlásit. Ale většinou se máme rádi a navzájem se o sebe staráme.

Mužský hlas je „pravdomluvec“ – co na srdci, to na jazyku – a nebere si servítky. Rád mě provokuje, podporuje mě a často dělá ďáblova advokáta. Jeho hlavním zájmem je spravedlnost. Věří, že stát se aktivními členy organizace Slyšet hlasy nám bylo dáno osudem. Dívčí hlasy jsou zase hravé a roztomilé. Často mi zpívají, když prožívám nějaké stresové období. Za posledních několik let se posunuly od ukolébavek k trochu dospělejší muzice, hlavně k popu a rocku. Jsou celkem mírné a potřebují hodně péče a podpory.

Někdy když mi svět připadá obzvlášť krutý, těžko je nacházím, ale slyším, jak pláčou. To téměř vždy znamená, že nastal čas všeho nechat a postarat se o ně – o sebe – a o to, co se mi v životě právě děje.“…

Celý rozhovor si můžete přečíst na webu http://a2larm.cz