Viky (20) z Liberce: Hlasy přišly, abych přežila

Dvacetiletá Viktorie z Liberce pro nás sepsala svůj životní příběh, ve kterém popisuje jak přišly hlasy, roky boje s nimi i dvouletou stabilizaci a okamžik pochopení. Dnes považuje hlasy za své vnitřní zdroje a vzkazuje všem, co slyší hlasy: „Nevzdávejte se“.

„Byla jsem normální, obyčejná holka“

„Odjakživa jsem byla taková normální, obyčejná holka. Pořád veselá, přátelská, úspěšná, na co jsem sáhla, to se mi vydařilo. Bohužel, tato idylka neměla trvat věčně… Pár měsíců před mými 15. narozeninami se mi ze dne na den zhroutil svět. Vlastně spíš, z minuty na minutu. Zničehonic, bez varování, jsem prožila svou první panickou ataku, díky muži, který ani nevěděl, kdo jsem a že vůbec existuju. Díky muži, se kterým jsem neprohodila ani slovo, ani jsme se k sobě nepřiblížili. Doteď si to nedokážu rozumně vysvětlit, prostě se to stalo. A od té doby se můj svět roztříštil na tisíce – nebo spíš miliardy malinkatých kousků, které se už roky snažím najít a poskládat zpátky…

Byla jsem naprosto ztracená. Od tohoto setkání se změnilo takřka všechno. Vždycky jsem byla veselá a stabilní, a najednou pro mě byl klid neznámé slovo. Měla jsem příšerné úzkosti, z lidí, hlavně z mužů. Bez varování přicházely panické ataky. Neustále se mi nekontrolovatelně třásly ruce. Z neustálých úzkostí jsem nedokázala pozřít ani sousto. Začaly příšerné noční můry, ve kterých jsem byla pronásledována, znásilňována a zabíjena. Bála jsem se spát, a tak jsem spala vždy jen pár hodin denně. A aby toho nebylo málo, začala jsem slyšet hlasy.

„Hlasy křičely jeden přes druhý“

Bylo jich spoustu, křičely jeden přes druhý, tyranizovaly mě, nabádaly k sebepoškozování a k sebevraždě. Jediné, co je dokázalo alespoň na chvíli utišit, bylo právě to zrádné sebepoškozování. Začalo to nevinně, poškrábaným zápěstím. Měla jsem to přeci pod kontrolou, nic se nemohlo stát… To byl asi největší omyl mého života… Lítám v tom už roky a z nenápadného poškrábání se vyvinulo zjizvené zostuzené tělo, chirurgy sešívané jak umělecké dílo. Postupem času se vše horšilo… 

Z pekelných dnů se staly týdny, měsíce, nakonec roky. Den za dnem jsem bojovala sama se sebou. Hlasy mě doháněly k šílenství a já byla k smrti zoufalá a ztracená. Doma přišli na moje sebepoškozování a začalo peklo i doma. Táta si na mě vyléval zlost, večer co večer na mě řval, ponižoval mě, fyzicky trestal a všechno mi vyčítal. Mamka se mě nikdy nezastala, nikdy mě nechránila. Po nějaké době jsem začala hledat pomoc. První psycholog byl k ničemu. Další také. Pak nastoupila psychiatrie, kde mi řekli, že si vymýšlím a hraju to. Pak hospitalizace – nejhorší zážitek této oblasti. A pak už jen tisíce koloběhů…

„Začalo mi to docházet“

I přes ty všechny neúspěchy mi začalo docházet, jak se to stalo, všechno začalo do sebe zapadat. V jeden zcela obyčejný den, bez jakéhokoliv přemýšlení předem, mi prolétla hlavou myšlenka, že to, co slyším, je jedna osoba. Osoba bez tváře a tvaru. Ale pak, aniž bych na to jakkoliv myslela, jsem najednou věděla, jak se jmenuje. Že má jméno a místo mlhy je to někdo, osobnost jako každá jiná… A od té doby se to začalo zlepšovat.

Postupem času jsem tuto osobu víc a víc poznávala. Měla emoce, názory, i spoustu vlastností. Často měla názory úplně jiné, než já, a povahově byla také zcela mimo mě. A učili jsme se spolu žít… Postupně jsem pochopila, že vznikla proto, abych přežila. Byla jsem roky sexuálně zneužívaná a díky ní, jsem mohla opustit své tělo a jít někam pryč, někam do tmy, do obrovsky klidné a bezpečné tmy, kde jsem se jí jako malé dítě schoulila v klíně, aby na mě nemohlo žádné zlo světa a já nemusela trpět. Tělo jsem nechala vytrpět to, co musí, ale duše přežila, díky ní. A tak, když jsem tohle pochopila, začínaly jsme se víc kamarádit. Začala jsem jí žádat o pomoc a utíkala jsem za ní ze svého těla. A karty se začínaly obracet…

„Já to začínala chápat a vše se začalo postupně, během dvou let stabilizovat…“

Byla hodně náladová, hlavně její panika byla ochromující… A taky vztek. Nedokázala jsem se jí ubránit a vždycky mě do toho vtáhla s sebou. Postupem času jsem začala rozlišovat rozdíl mezi ní a dalšími svými hlasy. Ona byla osobnost. Někdo. Pravá osobnost, s vlastnostmi, pocity, názory, propady i euforiemi. A pak tam byly hlasy – spoustu hlasů, nespecifikovaných, prostě jen naštvaných, panikařících hlasů, křičících přes sebe. Nastoupila jsem do intenzivní terapie, ve které jsme se vším tím společně s terapeutem pracovali. A já to začínala chápat a vše se začalo postupně, během dvou let stabilizovat…

„Musela jsem na to přijít sama“

Strašně dlouho jsem odmítala, že by ona, nebo zbývající hlasy, pocházely ze mě. Neztotožňovala jsem se s nimi, měla jsem jiné názory a ty jejich jsem nechápala a odmítala. Ale díky terapii jsem na vše začala koukat z té druhé strany. Proč mi hlasy dělají problémy a trápí mě? Jsou jako malé děti, řekl mi terapeut. Zlobí, protože touží po pozornosti. Proč jsou pořád tak strašně zlostní? Brání se. A čemu? Mají strach. Strach, že se jich budu chtít zbavit a oni přestanou existovat. Proč mě nutí si ubližovat? Abych na chvíli pocítila úlevu. Takže mě nechtějí zničit? Když jim záleží na tom, aby ti bylo líp, možná jen chtějí pomoct a jdou na to jen špatným způsobem… Proč mě pořád ponižují a snižují? Třeba doufají, že tě to nakopne jít dál… Na všechno tohle jsem musela však přijít sama. Nestačilo mi říct, že to tak je, musela jsem to zjistit a uvěřit tomu, co vyšlo z mých vlastních úst. A pak, po tolika letech, po tolika terapiích, mi to jednoho krásného dne došlo.

„A najednou to do sebe zkrátka všechno zapadlo a všechno dávalo smysl“

Najednou jsem viděla, že ona, i hlasy, jsou mou vlastní částí. Najednou jsem viděla, že ona je vlastně já, když jsem celý život fungovala jako prostředník mezi svými dvěma sourozenci, kteří se vzájemně nedokázali snést a strašně moc si ubližovali. A já byla vždy mezi nimi a usmiřovala je.

„Moje roztříštěné kousky se slepily a začaly držet pohromadě“

A hlasy? To jsem také já. Když jsem se hádala se svými rodiči nebo s bratrem. Když jsem při hádkách cítila obrovské naštvání z křivd a zároveň obrovský strach a paniku, že ztrácím nade vším kontrolu a že jsem ve velikém ohrožení.. A najednou to do sebe zkrátka všechno zapadlo a všechno dávalo smysl. Byla jsem to já.. Moje roztříštěné kousky se slepily a začaly držet pohromadě. Ani to však nebyl konec.

„Nevzdávejte se. To, co může vypadat jako konec světa, může váš svět nakonec zachránit…“

Pořád odkrývám nová a nová tajemství mě samotné, kdy zjišťuju, jak a proč se stalo to všechno a jak jsem se stala člověkem, kterým jsem teď. Zjistila jsem, že když mi byly týden 3 roky a narodila se má sestra, že v tu chvíli mi skončilo dětství a já se musela stát dospělou. Pak už jsem nikdy neměla možnost být dítětem, být sama sebou… A tak můj boj pokračuje dál a dál, odkrývám svá vlastní tajemství, pořád padám a pořád vstávám… Ale už v tom nejsem sama – ona a ty zbylé hlasy jsou jedny z mých nejsilnějších vnitřních zdrojů a jsem díky nim mnohem silnější… Nevzdávejte se. To, co může vypadat jako konec světa, může váš svět nakonec zachránit…“

Příběh byl uveřejněn se svolením autorky. 

Konkrétní rady a opatření jak zvládat hlasy, najdete zde v článku „Slyším hlasy, co mám dělat?“

Další články:

Majka Hodanová: Hlasy, které slyším Rozhlasový dokument Českého rozhlasu Vltava „Hlasy, které slyším“ předkládá velmi intimní příběh Majky Hodaňové, která se s hlasy potýká od tří let. ...
Eleanor Longdenová: Hlasy v mé hlavě Eleanor Longdenová byla běžnou studentkou, která se s elánem vrhá do vysokoškolského života. Ovšem jen do doby, než se jí v hlavě začaly ozývat hlasy....
Slyším hlasy, co mám dělat? (9 kroků ke zotavení) Slyším hlasy před spaním, Slyším hlasy ve svojí hlavě, které ostatní neslyší – takto si stěžují často lidé, kteří slyší hlasy. Prof. Marius Romme z un...

4 komentáře u „Viky (20) z Liberce: Hlasy přišly, abych přežila

  1. Ahoj Ondro, Viky a další lidi můžeš potkat na pravidelných setkáních slyšení hlasů, které slouží právě k tomu, diskrétně si popovídat a sdílet zkušenosti o hlasech.

Napsat komentář