Až 60% lidí někdy v životě vidí (nebo slyší mluvit) mrtvé

Až 60% lidí vidí mrtvé, slyší mrtvé, po jejich smrti. Řada lidí ve výzkumu uvedla také pocit přítomnosti zemřelého, či jiné vjemy. Tato překvapivá čísla přinesli vědci z Itálie. Odborníci tento fenomén označují jako Zážitek pokračování přítomnosti (ECP). 

Vědci z univerzity v Miláně shromáždili dostupné populační a klinické studie o prožitcích přítomnosti mrtvé osoby a zahrnuli je do přehledové studie, ve které se snažili zjistit, jak jsou tyto zážitky časté. Čísla jsou poměrně překvapivá. Zjistili, že 30 – 60 % lidí, kteří přišli o partnera, zažije, že vidí mrtvého, slyší mrtvého, nebo jej jiným způsobem vnímá2, což potvrzují i další výzkumy.

Prožitky mrtvých jsou častější, než se vědci domnívali

Dr. Hayesová z Univerzity v Roehamptonu vedla výzkum formou rozhovorů se 17 lidmi, kterým zemřel blízký člověk. Řada z nich uvedla, že slyšela hlas zemřelého, viděla jeho obraz, cítila jeho dotyk a někdy vnímala jeho přítomnost nespecificky bez použití základních smyslů5.

„Lidé uvádějí vize, hlasy, hmatové vjemy, chutě a někdy také něco, co bychom mohli nazvat vjemy přítomnosti mrtvého, často bez zprostředkování pěti smysly“ (Jacqueline Hayesová)5.

Jev byl doposud označován jako PBHE (Post-bereavement hallucinatory experiences, Zážitky posttruchlivých halucinací), mělo se však za to, že se jedná o pouze o občasný jev. Nový výzkum, dokládající, že po smrti blízkého jej slyší, vidí, nebo jinak vnímá prakticky polovina lidí, proto vědce překvapil. Vede se diskuze, zda lze považovat tyto zážitky za normální, či nikoliv.

ECP – Zážitky pokračování přítomnosti

Dr. Hayesová, která PHBE studuje řadu let, uvedla v rozhovoru pro deník Daily Mail, že pro tyto zážitky upřednostňuje název ECP (Zážitky pokračování přítomnosti, Experiences of continued presence), protože halucinace mají negativní konotaci6.

„Lékaři by neměli považovat známky ECP za projevy onemocnění nebo poruchy, často totiž mají ozdravný účinek“ (Jacqueline Hayesová)5.

Uvedla také, že psychická zátěž pramení ze vztahu k zemřelému. Proto i případná terapie by se měla zaměřit na vztah k blízkému-zemřelému, nikoliv na to, že jej pozůstalý vidí, slyší, nebo jinak vnímá5.

Její slova potvrzuje i přední česká odbornice na smutkové poradenství Dr. Špatenková z Univerzity Palackého v Olomouci, podle které jsou pocity přítomnosti zemřelého a vidění zemřelého prožitky, které považujeme v rámci truchlení za normální. Jak uvádí, jedná se o časté reakce na smrt blízké osoby, které jsou přirozenou součástí procesu truchlení7.

Zážitky jsou častěji příjemné

Podrobně zážitky s mrtvými popsala případová studie provedené na univerzitě v Berlíně. Žena, jejíž dcera zemřela na předávkování heroinem, ji pravidelně vídá, jak na ni volá „Mami! Mami!“1. Přestože vzpomínky na zemřelé dítě mohou být tragické, pro většinu lidí jsou tyto zážitky příjemné.

Výzkum provedený na geriatrickém oddělení nemocnice ve švédském Götteborgu zjistil, že mezi ovdovělými muži a ženami ve věku okolo 70 let jsou tyto zážitky časté a oni sami je vnímají pozitivně. Pomáhají jim překonat samotu. O jaké zážitky se jedná nejčastěji? Polovina z dotázaných vnímá přítomnost zemřelého. Přibližně třetina mrtvého někdy vidí, nebo slyší a při té příležitosti si s ním povídá3.

V řadě případů pozůstalým hlas, nebo vize zemřelého pomáhá. Jak uvádí Dr. Hayesová ve své zprávě na konkrétních případech, Samuelovi pomohl hlas babičky vyřešit problém s pozůstalým dědečkem. Aggie slyšela hlas zemřelého přítele, který ji žádal za odpuštění a pomohl jí zbavit se hněvu a vypořádat se s jeho úmrtím4.

Truchlení vnímá každá kultura jinak

Lidé truchlí nejen po svých blízkých a členech rodiny, ale také po domácích mazlíčcích, ke kterým si vybudovali blízký vztah. Carlos Sluzki vídá svou kočku dávno poté, co zemřela. Své prožitky hodnotí jako vzpomínky na milovanou bytost8.

Antropologové poukazují na to, že nejen pohřební rituály, ale i truchlení a vztah k mrtvému jsou v každé kultuře jiné. Carlos Sluzki, který pracuje zároveň jako mezikulturní výzkumník Univerzitě George Masona, upozorňuje, že obavy z těchto jevů jsou typické spíš pro západní civilizaci. Jiné kultury tak striktně mezi „tady“ a „tam“ nerozlišují8.

zdroj:
(1) Baethge, C. (2002). Grief Hallucinations: True or Pseudo? Serious or Not? An Inquiry into Psychopathological and Clinical Features of a Common Phenomenon. Psychopathology (35):296–302.
(2) Castelnovo, A., Cavallotti, S., Gambini, O. & D´Agostino, A. (2015). Post-bereavement hallucinatory experiences: A critical overview of population and clinical studies. Journal of afective disorders. (186):266–274.
(3) Grimby, A. (1993). Bereavement among elderly people: grief reactions, post-bereavement hallucinations and quality of life. Acta Psychiatrica Scandinavica (87):72–80.
(4) Hayes, L. & Leudar, I. (2015). Experiences of continued presence: On the practical consequences of ‘hallucinations’ in bereavement. Psychology and psychotherapy. ( 89):194–210.
(5) Hayes, L. & Leudar, I. (2013). Experiences of continued presence: On the practical consequences of ‘hallucinations’ in bereavement. Získáno 4.12.2016 z webu Leudar  http://www.leudar.com/pdfs/voices/Hayes&Leudar2013.pdf
(6) Mail Online. (2016). Six out of ten say they’ve had contact with a dead partner: Bereaved people experience high level of ‚hallucinatory experiences‘ such as seeing a loved one in their old chair. Získáno 4.12.2016 z http://www.dailymail.co.uk/health/article-3488332/Six-ten-say-ve-contact-dead-partner-Bereaved-people-experience-high-level-hallucinatory-experiences-seeing-loved-one-old-chair.html
(7) Špatenková, N. (2013). Poradenství pro pozůstalé. Praha: Grada.
(8) Vaughal, B. (2008). Ghost Stories: Visits from the Deceased. Získáno 4.12.2016 z webu Scientific American. https://www.scientificamerican.com/article/ghost-stories-visits-from-the-deceased/

Napsat komentář